Jak vzpomínáme na 17. listopad

Pojem „Sametová revoluce“ každý zná. Dokážete si ale představit, jaké bylo ve skutečnosti žít v Praze v tomto období? Všechno kolem 17. listopadu roku 1989 se nám pokusí přiblížit, vysvětlit a popsat pamětnice a pražská obyvatelka Hana Kadlecová.

Napětí před 17. listopadem

Ke konci socialistického režimu se začali čím dál, tím víc objevovat lidé, kteří proti socialistickému řízení chtěli bojovat. Ke konci osmdesátých let byly proto demonstrace poměrně běžné, ovšem nikdy neměly masový charakter. Teprve v roce 1989 v zemích východního bloku, tedy například v Maďarsku, Polsku nebo Bulharsku došlo k masivnímu odporu proti socialistickému režimu. Začátkem listopadu padla Berlínská zeď a lidé v Čechách začali věřit tomu, že i u nás by mohl režim skončit.

Většina lidí nevěřila, že by demonstrace mohly vést ke svobodě, kterou si přáli. “Díky demonstracím získalo Václavské náměstí přezdívku největší sauna na světě, říkalo se, že nahoře byla sprcha a dole masáž,” pověděla pamětnice Hana Kadlecová.  Veřejná bezpečnost totiž zasahovala proti demonstrantům obušky a vodními děly. Řada lidí také měla zkušenosti s rokem 1968 a následujícími, kdy přišli o zaměstnání z důvodu, že například nesouhlasili se vstupem sovětských vojsk, a obávali se následků, kdyby se to opět nepovedlo. Od ledna 1989 však tyto demonstrace nabývaly na síle. 

Pátek 17. listopadu

Pátek 17. listopadu byl z počátku stejný, jako ostatní dny. Lidé normálně odjížděli na chaty, tak, jak bylo obvyklé. Když si večer pustili rádio Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, dozvěděli se, že v Praze na Albertově bylo shromáždění studentů u příležitosti Mezinárodního dne studentů. Někteří studentští vůdci navrhli, aby shromáždění studenti uspořádali jako protestní průvod, který došel až na Národní třídu. Na národní třídě byla průvodu zatarasena cesta příslušníky veřejné bezpečnosti. Původní schválená trasa vedla totiž směrem na Vyšehrad. Zataraseny byly i okolní ulice, a tak neměli kudy uniknout. Přestože studenti v čele průvodu volali na ozbrojené příslušníky SNB „máme holé ruce,“ příslušníci dostali pokyn proti studentům zakročit obušky a mnohým z nich způsobili zranění.

Začala se šířit informace, že SNB zabila jednoho studenta a tato informace byla předána redakcím Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Tyto redakce „pustily“ zprávu do oběhu ještě tentýž večer. Lidé, kteří zprávu slyšeli, volali svým známým a přátelům, že se v Praze něco děje, ať si pustí rádio. Všichni se zase začali vracet do Prahy v očekávání, co přinesou příští dny. „Děti si zabíjet nenecháme,“ si mezi sebou povídali zděšení a rozzlobení občané v reakci na tuto zprávu. Rozzlobení a zděšení lidé si mezi sebou říkali:  „Děti si zabíjet nenecháme,“ vzpomíná pamětnice.

O dva dny později bylo v Praze založeno Občanské fórum (OF) a v Bratislavě Verejnosť proti násiliu (VPN).

Projev k zaměstnancům ČKD

Tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán navštívil 23. listopadu továrnu ČKD a pronesl projev dělníkům. V průběhu projevu řekl: „v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být a to se bohužel stalo.“ Načež dělníci skandovali „nejsme děti.“ Teprve poté všichni lidé v Čechách otevřeně vyjádřili svůj odpor vůči režimu a začali pořádat protestní shromáždění.

Osudné shromáždění

Největší a také osudné shromáždění bylo na Letenské pláni 25. listopadu, kde bylo téměř devět set tisíc lidí. Toto shromáždění také předznamenalo pád komunistického režimu v Československé republice. 

Pamětnice 

Během psaní tohoto článku dodávala informace a vzpomínala pamětnice Hana Kadlecová, zakladatelka občanského fóra na pracovišti ve středu města Prahy.

„Pracovala jsem ve středu města a každý den jsem prošla Václavským náměstím, abych se „nadechla svobody“, a čekala jsem, jestli se nebude dít něco, k čemu bych se mohla připojit. Bylo zřejmé, že Václavské náměstí bylo nebývale plné, ale zatím všichni jen dělali, že jdou například na procházku, nebo nakoupit. Z balkonu Melantrichu promluvil k lidem 21. 11. Václav Havel, a Marta Kubišová a lidé s ní zpívali československou hymnu a píseň Modlitba pro Martu, která se stala jedním ze symbolů Sametové revoluce. 

Všichni kolem cinkali klíči, volali hesla a byla cítit sounáležitost všech lidí. Dlouho jsem se zdržet nemohla, neboť jsem měla doma malé děti. Vynahradila jsem si to až v sobotu na shromáždění na Letenské pláni, kam jsme zašli i s dětmi. 

Zakládali jsme občanská fóra na pracovištích, v prvním návalu euforie jsme začali odstraňovat komunistické symboly. U nás na pracovišti jsme odstranili sovětskou vlajku a obraz tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka z kanceláře ředitele. Teprve poté přišla na řadu nějaká smysluplná práce. 

Z iniciativy lidí začalo docházet spontánně k přejmenovávání ulic a náměstí. Například náměstí Krasnoarmějců se přes noc přejmenovalo na náměstí Jana Palacha. Lidé v ulicích prostě ze žebříku zamazali bolševické názvy a namísto něho barvou napsali název přejmenované ulice. K oficiálnímu přejmenování došlo později.“

I přes to, že si naši předci prošli dlouhou cestou plnou překážek, to zvládli. Naše cesta ke svobodě byla otevřena.“

Autorkou článku je Kristýna Pechová, studentka kvarty Gymnázia Pelhřimov.