Po dvouleté odmlce nabídl přibyslavský spolek Českého červeného kříže týdenní příměstský tábor. Tábora se účastnilo 31 dětí, čtyři vedoucí a čtyři stážistky, které získávaly praxi v práci s dětmi. Jestli byste čekali tábor, kde se učíte ošetřovat zranění a připomínat zásady první pomoci, budete na omylu. Tomu se členové místního spolku věnují v průběhu roku. Tábor je čas odpočinku, zábavy, ale i poznání. Letos šlo o poznání vlastního já. Cesta to je tajemná, protože se na ní nakonec musíme vydat sami.
Výchozí myšlenkou bylo, že každé dítě je v něčem dobré, něco mu jde, něco jej baví. Proto byl program tábora rozdělen na čtyři oblasti aktivit, v kterých děti tvořily, pozorovaly, vnímaly a radovaly se z toho, co jim jde a co je baví. Šlo o sport, umění, vědu a emoce. Při sportu se děti mohly vyřádit v různých sportovních hrách a měření si vlastních výkonů (skoku do dálky, běh ad.). Nemuseli jsme dětem napovídat, že každý je v něčem lepší a v něčem naopak. V umění děti zapojily svou fantazii a přenesly se do doby, kdy jsme žili bez mobilů, internetu a televize, do doby rozhlasové. Sami děti s pomocí netradičních hudebních nástrojů (např. fanfrnochu, ozvučných dřívek) „ozvučily“ a dramatizovaly čtenou pohádku. Při setkání s vědou si oblékly bílé pláště a experimentovaly s běžně dostupnými chemikáliemi
kolem nás – sodou, octem, kyselinou citronovou ad. Vytvořily si tak malé sopečné jezero, anebo dětem tolik oblíbený sliz. V oblasti emoce byly děti vedené k uvědomění si svých vlastních emocí – strachu, zuřivosti, radosti a smutku, které nás v životě provázejí a jejich zvládání.
Děti byly rozděleny do čtyř skupin, které spolu nesoupeřily v žádných dovednostech, ale mohly pracovat během dopoledne v menších skupinkách. První čtyři dny děti vždy dopoledne pracovaly v rámci malé skupiny v oblasti sportu, umění, vědy, anebo emocí, aby se mohly v klidu s jednou vedoucí a asistentkou do každé z oblastí ponořit. A děti samozřejmě překvapovaly svými nápady, talentem, obrazotvorností i jistou divokostí, prostě vším, co jim „zbylo“, když zapomněly na odložené mobily, tablety a televizi. Cílem odpoledního programu byla vlastní tvorba v rámci dílniček. Děti vytvářely skleněné vzkazovníky, batikované nákrčníky, náramky přátelství a akrylové kamínky. Poslední den, kdy děti byly naladěné na to uvažovat samy o sobě, co umí, v čem jsou dobré, je čekala závěrečná táborová hra. Její podstatou bylo dojít vědomě ke svému já, odpovědět si na otázky ohledně sebe. Tajemná cesta mohla začít. Protože tábor probíhal na skautské základně v Přibyslavi, mohly se děti vydat na opravdovou cestu do jejího okolí, cestu plnou zákoutí, zarostlých cest, temného zastaveníčka u
jezírka. S vedoucím provázejícím děti tajemnou cestou si odpovídaly na čtyři základní otázky: 1. Co je můj největší strach, 2. Jakou mám dobrou vlastnost, 3. Jakou mám špatnou vlastnost a 4. Jaké mám přání. Každý si své odpovědi napsal na papírek. A pro umocnění zážitku na své tajemné cestě děti narazily na chýši staré slepé vědmy. Čekala děti s rozdělaným ohněm, kde se pálí strachy a špatné vlastnosti, s mísou vody, kudy odplouvají přání do světa. Jediné, s čím každé dítě odcházelo, byla jeho dobrá vlastnost. Doufáme, že děti se z tábora navracely hlavně s vědomím své dobré vlastnosti, ale i s vědomím, že strach, nudu a zčásti i své nedostatky lze překonat. A nejlépe v partě prima lidí.
Tábory přibyslavského Červeného kříže nepatří mezi ty superakční, přesto jsme zažili všechno, co k táboru patří –opékání buřtíků, koupání, sportování, vyrábění, společné hry, dovádění i krapet zlobení.
Tahle parta skvělých dětí bez mobilu a tabletu dala „delete“ starostem a strachům vedoucích. A tak jsme si to s nimi pěkně užili. Děkujeme!
Eva Kučerová
redaktorka
