Rozhovor s dětskou psychoterapeutkou: potíže, pomoc a porozumění

Práce s dětmi může být náročná v mnoha ohledech. Ať už mluvíme o psychické křehkosti nebo náchylnosti. Přečtěte si rozhovor s dětskou psychoterapeutkou Zuzanou Fišarovou, se kterou probereme psychické problémy u dětí, jak je hledat, jak se řeší a mnoho dalšího. 

Zuzana Fišarová vystudovala psychologii a speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově. Později si dodělala speciální pedagogiku a záhy po škole nastoupila do pedagogicko-psychologické poradny jako psycholog a speciální pedagog. Přitom si dodělávala psychoterapeutický výcvik. Před dvěma roky částečně odešla do soukromé praxe jako psychoterapeut v Pelhřimově. Zároveň se stále věnovala diagnostice od čehož letos již opustila a věnuje se naplno dětské psychoterapii.  

Od kolika let se u dětí mohou projevovat psychické problémy a jakého jsou typu?

Ke mně chodí děti od dvou až tří let, které podle mě už psychické problémy mají. Často to jsou nějaké strachy, úzkosti, nezvládání emocí, nebo psychosomatické problémy, což jsou problémy vyčerpání celého organismu pramenící z psychické zátěže. U malých dětí jsou to časté bolesti bříška a hlavičky. Není to jako psychické onemocnění, kterému by se dala dát nějaká nálepka, ale spíše takové obtíže, u kterých se snažíme rozklíčovat, zda jsou dány vlivem životních událostí (kojenecký ústav, adaptace, sourozenecké a vrstevnické vztahy), výchovného původu, hereditou a pod. Právě díky tomu u malých dětí vždy pracuji s celou rodinou. 

Mohou rodiče svojí výchovou způsobit dětem psychické problémy? Jak se řeší jejich náprava?

Často jdou psychické problémy a rodičovská výchova ruku v ruce. U malých dětí totiž téměř nic nevzniká samo sebou. Může se například dít něco ve školce nebo ve škole, ale u malých dětí jsou počátky psychických obtíží většinou právě v té rodině. Například rozvod, stěhování nebo samotné psychické potíže rodičů. To vše se přenáší na dítě. Často pracuji právě na změně v rámci celého systému, tedy u rodiny. Když se změní něco u rodičů, tak se většinou začnou změny dít u všech, hlavně u dítěte. 

Mohou brát i malé děti léky na psychické nemoci?

Ty nejmenší ne. Předškoláci, nebo školáci můžou brát léky na ADHD (poruchu pozornosti a hyperaktivitu), což už jsou psychiatrické léky, které musí předepsat psychiatr. Já osobně jsem zastáncem zvládat léčbu u malinkých dětí spíše nějakým nácvikem chování a terapií. Někteří rodiče přesto chtějí radši lékovou cestu.  U těch starších školáků, a zvláště dospívajících se mohou projevovat úzkosti a deprese. S těmito nemocemi už chodí k psychiatrům a jsou zamedikovaní. 

Jak mohou psychické nemoci vzniknout? Seběhne se více důvodů najednou, nebo stačí jediná zkušenost, která problémy odstartuje?

Často se těch důvodů seběhne více, ale může to být i jeden. Ku příkladu dítě, které je nechtěné, nebo odložené do ústavní péče prožívá špatný zásah do života, kde může být ihned zaděláno na problém jedinou věcí. Následně se může u dětí projevovat sebepoškozování. Když si dítko nějací pěstouni nebo adoptivní rodiče vezmou domu, ti nejmenší například bouchají hlavou do postýlky, což je sebepoškozování typické pro nízký věk. S tím následně pracujeme okolo těch tří let. 

Druhým případem jsou děti, u kterých problémy odstartuje více faktorů najednou. Většinou mají nižší odolnost a rodiče je nenaučí žádné zvládací mechanismy. Sami jsou totiž často ve stresu nebo trpí úzkostmi. Děti se nemají od koho naučit, jak zvládat náročné situace. Do toho bylo období covidu, kdy byli izolovaní. Také jsou pořád na mobilech a sjíždějí sociální sítě, kde se snaží srovnávat s nějakým nedosažitelným vzorem. 

Podle kterých znaků rodiče poznají, že je třeba vzít své dítě k psychologovi?

Jedná se hlavně o otázku, jaký je mezi dítětem a rodiči nastavený vztah a důvěra. Když spolu mluví průběžně, tak si rodič většinou sám všimne, že se dítě chová jinak. Více se začne zavírat v pokojíčku. Ohledně sebepoškozování nosí dlouhé rukávy a nohavice, přičemž se vůbec nechce svléknout. Jindy si všimne, že nejí, nebo špatně spí. Důležité je, jak mají rodiče své dítě napozorované.

Jsou samozřejmě i rodiče, kteří jsou doma stejně sami na mobilu, nebo pracují do noci a své děti v podstatě nevidí. To jsou ty děti, kde si rodiče všimnou obtíží až když už je velký problém a upozorní je třeba škola.

V současnosti se řeší, že jsou v dnešní dětské generaci mnohem častější sebevraždy oproti dřívějšku. Proč si myslíte, že tomu tak je?

V poslední době je psychické zdraví dětí více křehčí. Jednak se hodně mluví o nízké odolnosti. Děti jsou vychovávané, jak se říká, v bavlnce. K hodně věcem se dostanou rychle. Já, když jsem byla malá, a něco jsem si přála, musela jsem si počkat. Buď na narozeniny, nebo se určité věci daly koupit jenom někde. Teď je díky internetu všechno mnohem rychlejší. Děti si na něco pomyslí a hned to dostanou. Může za to samozřejmě i rychlá doba. Rodiče jsou tak zaneprázdnění, že se snaží dětem svůj čas vykompenzovat tím, že je vším zahrnují. Děti potom nemají o co usilovat. Navíc tím, že na ně nejsou kladené nějaké nároky, tak potom nezvládají ani samotné nároky běžného světa. Ze všeho se hroutí a je toho na ně moc.

Dá se tomu předejít z pohledu rodičů?

Já myslím že ano. Tím, že si na děti najdeme jako rodiče více času. Budeme je sledovat a budeme jim dobrým příkladem. Děti se učí tím, co dělají jejich rodiče. Například když dítě vidí, že to má rodič v práci těžké, ale nehroutí se z toho, protože má nějaké zvládací mechanismy, tak se to od něj dítě naučí. Zároveň když tam rodič pro dítě je, ono ví, že když se na něj nakupí moc věcí, tak za rodičem může přijít. To je velice důležité, protože podle mě děti v dnešní době stoprocentní zázemí nemají.

Děti pak naznačují a dělají všechno možné. Rodič si furt nevšímá, tak děti přidávají. Už se jenom neřežou, ale vyhrožují sebevraždou. Rodiče si furt nevšímají, až to dopadne tak, že už není cesty zpět. Tedy velmi často je to jen nějaké volání o pomoc a o pozornost. Také velkým vlivem jsou samozřejmě sociální sítě. Myslím si, že kdybychom od nich děti úplně odstřihli, tak budou vlastně před spolužáky divní, takže to není řešením. Nicméně si tam mezi sebou píšou takové odpornosti, které by si sami vůbec neřekli, což děti později hodně dohání.

Další část rozhovoru si můžete přečíst v článku: Rozhovor s dětskou psychoterapeutkou: pro vedoucí, rodiče i děti