Sjížděla jsem stejnou sjezdovku jako Ledecká, říká dobrovolnice na Světovém poháru v Kvitfjellu

Poprvé v historii Světového poháru (SP) v alpském lyžování se v norském Kvitfjellu konaly jak závody mužů, tak i žen. Od 17. února do 3. března tu sjíždělo více než sto dvacet závodníků černou sjezdovku Olympiabakken. „Prý je to jedna z nejprudších a nejnáročnějších sjezdovek v Norsku, a já ji sjížděla i s hrablem v ruce,“ říká dvacetiletá studentka žurnalistiky a ekonomie Karolína Benediktová, která na SP pomáhala jako dobrovolník. 

Jak ses dostala k dobrovolnictví na Světovém poháru?

Na pohár jsem se dostala skrz naši univerzitu tady v Norsku, kde jsem na jeden semestr na studijním pobytu. Nabídli nám to lidi z International Office, a mě to připadalo jako skvělá příležitost k novým zážitkům a zkušenostem. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím. 

Kolik dní jsi v Kvitfjellu strávila?

V Kvitfjellu jsem celkem byla 9 dní, což byla podmínka pro získání sezonního skipasu.  To byla odměna za naší práci, společně s oblečením, různými dárkovými předměty či volnými vstupenkami na party či samotné závody.  

Co bylo náplní tvé práce?

Já jsem pracovala jako bakke, což znamená v norštině kopec. Vyfasovala jsem takový dres, kde to bylo i napsané. Víceméně jsem jenom hrabala sníh na černé sjezdovce, kde se konal ten závod. Taky jsme však zabezpečovali trať, stavěli ochranné sítě nebo upravovali závodní čáru. 

Jak ses cítila na jedné z nejprudších sjezdovek v Norsku?

Bylo to pro mě dost těžký. Nejen protože jsem byla jako jediný Erasmus student přidělený do týmu s norskými studenty, kteří se bavili jenom norsky a přeložili mi něco, jenom když jsem se opravdu hodně zoufale podívala. Ale taky jsem měla opravdu velký respekt z celé sjezdovky. Museli jsme ji totiž sjíždět i s hrablem v ruce, což pro mě byla výzva. Pořád jsem měla v hlavě černý scénář všeho, co se může stát, když s tím hrablem v ruce spadnu. Což se nakonec stalo. 

Opravdu? Co se stalo?

Poslední den mého dobrovolnictví jsme měli naprosto strašně podmínky. Hodně sněžilo. Dokonce několikrát přerušovali závod.  V momentě, kdy jsem sebrala svoje sebevědomí a přestala myslet na to, že by se mi vlastně mohlo něco stát, tak jsem spadla. Ani to nebylo na té černé sjezdovce, ale na modré. Takže jsem zakončila svoje dobrovolnictví nataženými vazy v kolenu. Dolů mě museli svézt na skútru.

Jaký je tvůj největší zážitek?

Viděli jsme Ester Ledeckou, jak vyhrála třetí místo. Zrovna, když jsme tady byli my. Taky mi asi pět mých známých napsalo, že mě viděli v televizi. Takže to byl takový můj úspěch. Taky pro mě bylo velmi zajímavé pozorovat, jak to tam funguje. Jak Norové organizují světový pohár. Bylo pro mě zajímavé vidět ten background, pozadí a přípravy, které začínaly už týden před samotným pohárem. Kolik je toho potřeba udělat, kolik lidí, hlavně dobrovolníků, musí sehnat a tak dále. 

Přišla ti celá akce dobře zorganizovaná?

Upřímně byla jsem dost překvapená, že na to, kolik let Světový pohár organizují, tak v tom měli velký chaos. Hodně informací nám přišlo na poslední chvíli nebo vůbec. Takže jsme se museli doptávat. Občas jsem ani pořádně nevěděla, co dělat. Pořád jsem si musela hlídat svůj tým, protože kdyby mi ujeli, tak jsem ztracená. Podle mě to nefungovalo, protože to všechno šlapalo jenom díky dobrovolníkům. Nebylo tam moc stálých zaměstnanců. Lidi se tam pořád měnili. Čekala jsem tu organizaci prostě mnohem lepší. 

Bylo něco, co tě naopak překvapilo v dobrým slova smyslu?

Celkově se mi líbilo, jak se o nás starali. Vždycky jsme měli pravidelný přísun vody, kávy, čaje, jablek, svačin. Obědy vařili rozmanité. Dokonce nám chodily SMSky, že ať si rozhodně přidáváme, pokud nebudeme mít dost. Takže co se týče jídla, tak na to si opravdu nemůžu stěžovat. Taky nám každý večer chodily SMSky v norštině, kde nám děkovali za odvedenou práci, a že se máme připravit na další den. Vždycky jsem se těšila, až mi přijde SMSka a já si ji budu moct přeložit. Byl to takový můj rituál.

Viděla si samotný závod? Jak na tebe působila atmosféra prostředí? 

Závod jsem viděla dvakrát, dokonce z různých pohledů. Když závodili muži, tak jsem ho sledovala při práci na sjezdovce. Stála jsem u tratě s norskými studenty, kteří závod velmi prožívali. Vysvětlovali mi, co se děje, jak to funguje, takže jsem byla vtažená do atmosféry skrz ně. Na závodech žen jsem byla už jako návštěvník. Byla jsem v cíli s dalšími fanoušky, kde všichni mávali s norskými vlajkami a skandovali. Tam to byla zase jiná atmosféra.

Šla bys do toho znovu?

Upřímně, já už bych znovu na tu sjezdovku nechtěla, ale zkusila bych si třeba jinou pozici. Třeba kontrolovat lístky, security, pomáhat v kuchyni nebo VIP stanu za barem. Přijde mi to totiž jako nezapomenutelná zkušenost do života. Mně to vlastně všechno došlo až zpětně, když jsem dorazila domů. Byla jsem plná dojmů, emocí a říkala jsem si – wow, co jsem to právě zažila. Celkově nám to tady ten skoro půlroční pobyt obohatilo o nové zážitky.

Díky za rozhovor