Tábory jsou o dobré partě, já si v ní našla i partnera, říká dobrovolnice z organizace Scarabeus Třebíč Kateřina Kotoulková

Léto je za námi a s ním i letní tábory. Všem účastníků zbyly určitě krásné vzpomínky a těší se na další rok. Některým však zbylo i něco jiného. Jako třeba dvacetileté studentce Pedagogické fakulty Masarykovi univerzity a dobrovolnici v organizaci Scarabeus Třebíč Kateřině Kotoulkové. Na táborech našla nejen rodinu v ostatních vedoucích, ale i svého partnera Tomáše, se kterým 4. října oslaví pětileté výročí. Přestože na tábory jezdí spolu, není to jen o jejich partnerství, ale i o skvělé partě lidí, zábavě a svobodě.

Co Tě na táborech tak baví, že se tam neustále vracíš?

Tábory jsou úplně jiný svět než ten, ve kterém žijeme, je to útěk z reality. Ze začátku mě tam hlavně ani nikdo moc neznal, takže jsem mohla nebýt taková zařeknutá myška, jak si o mě doma nebo ve škole mysleli, ale mohla jsem se bavit s novými kamarády, jako někdo jiný, tak jak jsem chtěla. 

První rok jako praktikant, jsem si nebyla jistá, jestli chci jet, protože jsem se toho bála. Věděla jsem, že je to těžká práce a nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec zvládnu. Ale vždycky mě to s dětmi moc bavilo, učit je novým věcem, dělat s nimi kraviny. Oni mě naopak zavlečou do toho svého světa a můžu být s nimi zase dítětem a bavit se. Je fajn si občas zase zablbnout a být mezi dalšími lidmi, co sdílí stejnou lásku k táborům. 

Jak dlouho jezdíš na tábory? 

Na tábory jezdím od svých devíti let. O prvním táboře od Scarabeus Třebíč jsem se dozvěděla přes moji tetu, která tam dlouhá léta jezdila. Zná se dokonce s Kamilem, vedoucím organizace Scarabeus, už i z jiných táborů. Byl to první tábor, kam jeli všechny moje sestřenky, a tak se zeptali i mě, jestli nechci jet. Přestože jsem byla hodně vystrašená, nakonec jsem jela a chytla se toho. Od patnácti jsem jezdila jako praktikant a o tři roky později jsem přestoupila na pozici oddílového vedoucího.

Kdy jste se na táboře potkali s Tomášem?

Poprvé jsme se potkali na táboře v roce 2016, byli jsme spolu v oddíle. Další rok, když nám bylo čtrnáct, a měli jsme být už skoro praktikanti, jsme se spolu bavili víc, protože jsme tam byli nejstarší a neměli jsme tam nikoho dalšího v našem věku. V tu dobu to mezi námi začalo „jiskřit“. Zjistili jsme, že si spolu rozumíme. 

Ty i Tomáš jste oddíloví vedoucí, jaké to je soupeřit proti svému partnerovi?

Já ani Tom nejsme zas tak soutěživí. My se spíš dokážeme spojit proti společnému soupeři. Taky si hodně pomáháme, ale to i s ostatními vedoucími. Přijde mi, že jsme dobrá parta, že spolu umíme komunikovat a spolupracovat, ale když potřebuju pomoct, nejraději se spojím právě s Tomem, protože vím, že jsme sehraní a dokážeme si tu práci rozdělit, tak jak potřebujeme. Samozřejmě soupeření mezi týmy je, ale snažíme se děcka seznamovat i s členy jiných týmů, aby se poznala se všemi.

Účastnila by ses táborů dál i kdyby na ně Tomáš přestal jezdit?

Já si myslím, že bych pořád jezdila. Už minulý rok jsem měla jet na jeden běh bez něj, ale nakonec se taky přidal, protože mě tam nechtěl nechávat samotnou. My nejezdíme jenom kvůli sobě. Bylo by to sice jiné, ale nejsme na sobě tak závislý, takže bych to určitě zvládla i kdyby nejel. A navíc, my jsme tam všichni kamarádi, takže bych tam měla s kým být. Ale určitě by mi tam chyběl.

Nemáš Tomáše na táboře občas třeba plný zuby?

To se mě lidi ptají často, ale nemám. Jen jsem občas nervózní, když někde máme s týmem být, a Tom tam ještě není. 

Jak ostatní vedoucí reagují na vás dva spolu? 

Nikdo na to nereaguje nějak špatně, tak nějak to čekali. Děcka na nás taky nijak nereagují, protože jich dost jezdí na naše tábory opakovaně, takže jsou na to zvyklá a neřeší to. Avšak někteří se nás ze srandy ptají, kdy se vezmeme.

Myslíš, že je to láska na celý život?

Doufám, opravdu v to doufám.

Děkuji za rozhovor