Korona zatla volnočasovým aktivitám tipec. Dům dětí a mládeže Třebíč si ale našel skulinku

Školství není jedinou částí běžného života, jehož se koronakrize dotkla. Velké škody utrpěl i volný čas. V Třebíči je s volným časem neodmyslitelně spojený dům dětí a mládeže, který celoročně organizuje víkendové akce, volnočasové aktivity a letní tábory. Jak se jim dnes daří?  Co se stalo s kroužky a víkendovými akcemi? Jak děti dnes tráví svůj volný čas? Abych získal odpovědi na všechny tyto otázky, kontaktoval jsem Romanu Svobodovou. Romana nedávno dokončila studium  pedagogiky volného času a nyní pracuje pro DDM Třebíč, kde už dlouhá léta pracovala jako dobrovolník a organizátor volnočasových aktivit. Samozřejmě, okolnosti nám neumožňovaly se setkat osobně a tak jsme se spojili přes Discord.

Za běžných okolností tvoří hlavní náplň Romanina času tvorba a příprava programu pro její dva kroužky: Indiány a Dramaťáček. V Indiánech se scházejí děti mladší deseti let, aby si společně mohly hrát na indiány, tvořit, malovat a prožívat příběh, který pro ně Romana připraví. Mají vytvořený svůj vlastní totem a dokonce i jméno pro jejich kmen. Potkávají se jednou týdně, aby společně mohli čelit nástrahám a nebezpečím, které na mladé indiány čekají na každém rohu.

Dramaťáček zase navštěvují mladí herci, se kterými Romana procvičuje různé improvizační hry a aktivity, připravuje s nimi spoustu scének a drobných inscenací a pomáhá jim s učením se scénáře. Děti dostávají za úkol třeba rozdělit se do dvojic, vybrat si libovolný vtip a odehrát ho jako scénku. Společně pak všichni vymýšlí pohádku, kterou se postupně učí a připravují se na představení.

Děti se už rok nemohou setkávat a totem i pódium zejí prázdnotou. Podle Romany ale děti dnes potřebují čas strávený s kamarády víc, než kdy jindy, protože musí sedět celý den doma a koukat do počítače. Oba kroužky tedy fungují i na dále a děti se scházejí online.

Jak fungují kroužky dnes?

V Indiánech už děti nemohou hrát venkovní hry ani společně tvořit, ale stále mohou alespoň v omezené formě pokračovat v jejich příběhu. Na platformě jménem Discord, což je program určený pro hovory při hraní počítačových her, se jednou týdně spojují videohovorem, aby jim Romana mohla vyprávět příběh, na nějž děti reagují, popisují, co dělají jejich postavy a dumají, jak překonat problémy, které jejich kmen sužují. 

Dramaťáček už je na tom ale hůř. Jelikož jim byla odebrána možnost hrát scénky a divadélka, začaly se děti odhlašovat, jelikož i tak u počítače  strávily dost času. Proto Romana pokračovala pouze s jedním účastníkem kroužku a spolu se scházejí jednou týdně na Discordu, cvičí čtení, správnou výslovnost a zkoušejí spolu improvizované scénky na videohovoru. 

Konec kompromisů, je načase hledat alternativy

Po čase ale začalo být jasné, že korona jen tak neodejde. Romana a další organizátoři se tedy začali soustředit na to, aby začali situace využívat a nedělali pouhé kompromisy. Po Libušině údolí tak začaly vznikat trasy se spoustou stanovišť. Romana s kolegy trasu vyznačila na obrázku, který umístili na internet, aby se dostal k co nejvíce lidem. Každá trasa schovávala hádanku a na stanovištích se ukrývaly nápovědy. Velké množství třebíčských dětí, rodin i dospělých se tedy vydalo ven luštit hádanky a všichni ocenili, že mají důvod vytáhnout paty z domu.

Romaně začaly chodit nadšené e-maily plné veselých zážitků a spousty díků. To ji utvrdilo v tom, že lidi tohle potřebují. Každý týden tvořila novou trasu s novou hádankou a lidé se těšili, až si budou moci udělat novou procházku, navštívit nová místa a pátrat po skrytých nápovědách. A bude v tom pokračovat i nadále. Tato aktivita měla velký úspěch a Romaně nic nebrání, aby v jejím tvoření pokračovala i po konci karantény.

Přidali se i další organizátoři a začalo vznikat více takových projektů. Výzvy, které děti mohly každý den plnit, doučování pro ty, kterým distanční výuka dělá velký problém nebo jim pouze nejde daný předmět, nebo třeba i fotografické soutěže tvořené tak, aby se mohl každý účastnit. Po žádosti od jedné z třebíčských škol se podařilo realizovat i virtuální prohlídku zookoutku.

Postupem času začalo vznikat to, o co všichni usilovali: zážitky. Nemohlo to nahradit volný čas před koronavirem, ale byl to pokrok. Nadšení fotografové, zvědavé skupinky putující Libušákem a taky samotné děti, které se každý týden těší na další schůzku. Ti všichni byli důkazem, že volný čas lze trávit i jinde než v posteli a že v zábavě není všem dnům konec. Spoustu aktivit ani Romana nevymyslela úmyslně, ale vznikly naprosto spontánně. Na serveru, kde se scházeli indiáni, začaly děti tvořit příběh. Každý napsal jeden řádek, a když se pak následující den podíval, kam se příběh posunul, usmál se a napsal další část. Společně si pak na konci týdne příběh přečetli. 

I ze zákazu se může vyklubat příležitost

To ale stále není všechno. Na Romanu se obrátila maminka ohledně Dramaťáčku. Ptala se, jestli by nebylo možné, aby se zapojil její syn, kterému se nyní pět let a ze zdravotních důvodů nemůže chodit ani do školky, a tak nemá žádné kamarády a baví se pouze s rodiči. S tím samozřejmě Romana ihned souhlasila a hned příštího týdne se začali scházet na individuálních hodinách, povídat si, zkoušet recitovat a improvizovat. Pro tohoto chlapce byla karanténa a online kroužky obrovská příležitost. A vůbec nemusí být jediný. Pokud znáte kohokoliv, kdo má podobný problém, dejte mu vědět. Pokud z této situace můžeme vytěžit cokoliv hezkého, je to právě tohle. Na závěr by všem čtenářům Romana ráda vzkázala: „Přeji všem rodičům i dětem pevné nervy. S karanténou sice nic neuděláme, ale budeme se i nadále snažit ze všech sil, abychom vám ji zpříjemnili.“