Jak být dobrým rodičem nejistotě navzdory?

Žijeme v časech nejistoty. Nikdo neví, co bude zítra, za týden, za měsíc. Budou děti chodit do školy? Budeme my mít práci? Na nic z toho se dnes nejde spolehnout. Jak se vyrovnat s nejistotou a být přitom dobrými rodiči?

Naše životy v posledních týdnech předvedly řadu veletočů. Po jarním lockdownu a letním uvolnění stačilo pár dnů a už jsme všichni zase doma. Pravidla se mění v řádu hodin, všechno je zrušené a vyhlídky nevypadají právě nadějně.

Možná bychom nejradši strčili hlavu pod polštář a vyndali ji až v dubnu. Namísto toho se snažíme pracovat, udržet aspoň zdání normality, fungovat. Nemůžeme se propadnout do deprese a beznaděje: jsme rodiči, musíme fungovat, i když to právě teď může být setsakramentsky těžké. 

Všichni máme právo na emoce. I děti

Když americký psycholog Abraham H. Maslow v roce 1943 sestavil svou slavnou pyramidu lidských potřeb, potřebu jistoty a bezpečí umístil hned nad potřeby fyzické. Cokoliv je v pyramidě výše – potřeba lásky, úcty, seberealizace, přijetí atd. – nemůže fungovat, pokud se cítíme nejistí a ohrožení. Je tedy jasné, že současná doba, kdy se vládní opatření mění co pár hodin, nedělá dobře nikomu; zejména pokud čelíme i existenčním starostem. A aby byly v pohodě děti, musíme být (jakžtakž) v pohodě my rodiče, říká klinický psycholog Radek Ptáček: „Děti vnímají svět především prostřednictvím rodičů, potažmo jiných blízkých dospělých. Svět prožívají jako danost, kterou jim pomáhá chápat rodič. Mají velmi omezené zkušenosti, neví, že řada věcí může být i jinak. Klíčem pro pochopení světa je vysvětlení rodičů. Náročné situace dětem pomáhá zvládat vztah s rodičem. Když je pevný a jistý, dítě propluje i náročnými situacemi bez výrazných obtíží.” 

Nejistota má na lidi vážné dopady; vzbuzuje v nich intenzivní pocity úzkosti, frustrace a vzteku, vysvětluje Petra Novotná, dětská psycholožka a ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí: „Nejistota rodičů se navíc spolehlivě přenáší na děti, které zejména v předškolním a mladším školním věku tvoří spojité nádoby s rodiči. Puberťáci zase utíkají do svých virtuálních světů, protože z hlediska vývojové psychologie potřebují žít v tlupě a předvádět se před ostatními. Možná vám to nepřiznají, ale i jim kontakty naživo chybí.“

Ať už děti prožívají jakékoliv emoce – smutek, nudu, vztek – musíme si uvědomit, že na to mají právo. Změny bolí, a co teprve, když se dějí překotně. „Nepopírejte pocity dětí, neříkejte jim, že o nic nejde a ať se uklidní, ani se je nesnažte hned utěšit. Namísto toho řekněte: zlobíš se, protože nemůžeš být dnes na atletice? Mně je to taky líto. Zkusíme vymyslet něco, co můžeme místo atletiky dělat spolu?“ říká Petra Novotná. Děti musejí mít možnost vztekat se a smutnit, a rodiče by se neměli bát sdílet s nimi i svoje emoce. „Ovšem s jedním důležitým dodatkem: my jsme tu ti dospělí a měli bychom být dětem vzorem. Emoce sdílíme, společně je prožíváme, ale pak jim musíme pomoct je přerámovat do něčeho pozitivního, do společné aktivity. Za běžných okolností dětem nakoupíme zábavu v kroužcích a my máme čas na sebe, svoje myšlenky a svoji práci. Teď nás to přerámování bude stát hodně energie,“ vysvětluje Novotná. 

Převezměte kontrolu tam, kde je to možné

Kde tu energii ale vzít, když musíme náhle zase bojovat o finanční rovnováhu rodiny, zapojovat se do distančního vzdělávání dětí, vařit a ještě odpoledne suplovat sportovní kroužky a čas s kamarády? „Prvním krokem, který bychom měli udělat, je vůbec si uvědomit, jaké prožíváme emoce. Mnozí lidé nejsou sami se sebou příliš v kontaktu, a když na ně dolehne stres, začnou se chovat podrážděně, dělají chyby, začnou se třeba přejídat nebo naopak nejedí dost. Tím vším svůj stav ale jen zhoršují,” vysvětluje terapeut Jan Vávra, který se věnuje práci s rodiči mimo jiné v kurzech Rodičovská posilovna nebo Výchova bez poražených. 

Jeho kolegyně psycholožka Ivana Štefková se nedávno sama ocitla s rodinou v preventivní karanténě. Překvapilo ji, jak silnou únavu a frustraci z neustálých změn a nejistoty cítila. Když své pocity sdílela s přáteli na sociálních sítích, stejnou únavu přiznalo několik z nich. Vytvořila tedy dotazník zaměřený na prožívání současné situace: „Z odpovědí, které mi přišly, jasně vyplývá, že lidé teď vnímají velkou zátěž. I velmi racionální typy mají náhle problém se rozhodovat, protože mají pocit, že pro každodenní rozhodnutí nemají dostatek informací, což jejich frustraci násobí.”

Dalším sdíleným pocitem je bezmoc a ztráta kontroly. „Musím se spoléhat sám na sebe a převzít kontrolu tam, kde je to možné: můžu ovlivnit, co jím, jestli dostatečně spím, jestli trávím celý den sjížděním zpráv. Nemám kontrolu nad tím, jak se zachová virus nebo naše vláda, ale mám pod kontrolou to, jaký postoj k situaci zaujmu. V krizi je dobré se nevyčerpávat a soustředit se na to, co mi energii dává, nikoliv bere,” říká Vávra.

Skvělé tipy nemusejí pomoct

Když lidé vidí, že nejste v pohodě, mají snahu vaši situaci zlehčovat a udílet nevyžádané dobré rady typu „vykašli se na to” nebo „ber to jako hru”. Myslí to dobře, ale pokud jste vyčerpaní z nejistoty a bezmoci, moc vám tyto návody nepomohou. „Člověk by si měl vytvořit ostrůvek, kde mu je dobře, a pečovat o něj. Vztahy podporují odolnost člověka, ale karanténa jim bohužel příliš nesvědčí. Pokud máme přátele, kteří nás drží nad vodou, měli bychom vymyslet, jak s nimi zůstat v kontaktu,” vysvětluje Jan Vávra.

Někteří lidé se v krizi chytají plánování. „V době, kdy se ale vládní opatření a situace kolem viru často mění, je to problém – nevím, co bude za týden nebo po Vánocích,” říká Štefková. „Pokud mám potřebu plánovat, měl bych se držet víceméně v celku jednoho nebo dvou dnů. Pak mě tolik nevykolejí, když se věci zase změní.” Zajímavé je, že podle dotazníku, který Štefková vytvořila, pociťují nejmenší tíseň a stres matky těch nejmenších kojenců. Ty jsou zvyklé, že plánovat nelze nic, protože se nikdy neví, kdy bude miminko spát a kdy mu budou růst zoubky. Jsou na situaci zvyklé a nezaskočila je tolik jako ostatní. 

Drobné radosti a vděčnost

Pokud se nemůžu opřít o plánování, každodenní rutinu ani své obvyklé strategie, jako je kafe s kámoškou nebo hodina ve fitness, co mi tedy zbývá? Když se nemůžu dívat do budoucnosti, může mi pomoct pohled zpět: „Znám lidi, kteří si pravidelně vedou deník, kam si každý den zapisují tři věci, za něž v daném dni pociťují vděčnost. Nemusíte na sebe hned uvalit další nárok, že si budete denně něco psát, ale je fajn si večer před usnutím uvědomit, co se dnes podařilo. To nás totiž vede i k tomu, že aktivně vyhledáváme věci, které jsou pro nás dobré,” vysvětluje Ivana Štefková.

Také je vhodné si napsat seznam malých radostí, které jsou snadno v dosahu a spolehlivě nám zlepšují náladu. Když je nám pak ouvej, cítíme se paralyzovaní a válcují nás emoce, můžeme po něm sáhnout a uvědomit si, co pro sebe můžeme udělat. „Někdo si udělá deset kliků, někdo si uvaří čaj a vypije si ho pod dekou. Důležité je, že aspoň na chvíli dáme na první místo svoje potřeby. Ne dětí, ne partnera nebo nadřízeného. Svoje,” dodává Ivana Štefková.

Článek najdete na: https://www.eduzin.cz/covid-19/jak-byt-dobrym-rodicem-kdyz-se-nam-borti-svet-nekomu-pomaha-planovani-jinemu-vdecnost/