,,… to není, není loučení, ač chvěje se nám hlas, jsme spolu pevně spojeni a sejdeme se zas.“ Nad hlavami modré nebe poseté hvězdami. Před obličeji praskající a hřející oheň, v dáli šumějící voda, v uších valčíček na rozloučenou a před očima vzpomínky.
Vzpomínky na jedenáct jedinečnejch dní. Na rána, kdy budíčkem bylo svítící sluníčko a rosa na celtě, kdy den začínal opláchnutím ve Vltavě. Na ranní kakaa a čaje, na chleby s povidlama, nebo s máslem a vajíčkama. Na ranní koupele, válení se v rose, mlčenky, kilometry prochozené pozpátku, jezení krajíců chleba a pití vody z misky na rychlost, ponožkové pexeso, malování ušima, nosama a loktama, na hada z oblečení a na následný navlíkání tkaniček do bot. Na všechny úspěšný či míň úspěšný sjetý jezy, na vzájemný cákání, soulodění, na všechny kameny, do kterých jsme narazili nebo je přejeli. Na společný výlety v Rožmberku, Vyšším Brodě a Českém Krumlově. Na podvečerní nástupy, na večeře ve skvělý partě lidí, na vzájemný strkání se do Vltavy, vodní a jiný bitvy, na házení kamínků a na padající hvězdy nad hlavama při usínání pod širákem. Na zpívání s kytarou večer u ohně. Na noc strávenou na zřícenině Dívčí kámen. Na chvíle, kdy už to možná někdo chtěl vzdát, protože měl díky neustálýmu dešti několik dní jen mokrý oblečení, boty, spacák a prostě všechno. Ale jak řekl náš nejhlavnější vedoucí: „Na počasí nezáleží, když je dobrá parta.“ Na přesouvání se na nové tábořiště, taky na pár malých hádek, dřepování a i na ty ,,šťastlivce“, jejichž lístečky se pořád pletly pod prsty při losování služby na mytí nádobí. Na sebezapření a barevný čáry, bahno i mouku na těle při křtění nových členů.
,,… a sejdeme se zas.“ Nás, dvacet osm jedinečných, protože ty nezapomenutelné chvíle jsme prožili spolu a každý něco ze sebe přidal. Možná se už nepotkáme všichni osobně. Ale ve vzpomínkách jistě. A často.
Je 25. července, poslední oheň a těch 28 lidí se drží pevně za ruce. Tisknou se jeden k druhému, protože si všichni navzájem věnovali jedenáct táborových dní. Jedenáct nejhezčích, nejupřímnějších a nejšťastnějších dní v roce. Dali si navzájem kus sebe. Jistě, sůl je nad zlato. Ale čas je nad zlato ještě víc – a to i pro pacovské zlatokopy na Vltavě 2020.
Eliška Popelová – TOM Kamarádi Pacov
šéfredaktor
