Vojta, Jindra a Terka z Klárova – rozhovor s Petrem Hugo Šlikem

Vydavatelství Albatros má ve svém edičním plánu nejen produkci knih z tajemné stínadelské čtvrti, ale i z dalších dětských městských mýtických světů. Poslední roky zaujaly příběhy hrdinů z čtveřice knih, jejichž děj se odehrává na Klárově, což je zvláštní okrajová část města, kde se dají zažít nejrůznější dobrodružství.

Autorem čtveřice knih je Petr Hugo Šlik – zeměměřič, hudebník, fanoušek družstva Bohemians, básník a spisovatel. Mimo zmíněné příběhy napsal i detektivní prvorepublikový román Stín Černého motýla (2008) a Strach pod Karpaty (2010). Hraje na bicí v kapelách Neúspěšný atlet a Původní Bureš a na kytaru v kapele Hugo a já.

První dobrodružství Vojty a Jindry z města Klárov najdeme v knize Tajemství jeskyně pokladů. Ve volném pokračování nazvaném Ve staré cihelně se svítí se ke klukovské dvojici přidává i děvče Terka. Nerozbíjí se tím klukovská pospolitost? U známého Foglarova klubu Rychlé šípy, nebo u Tomanových Strážců, by nejspíš přítomnost děvčete vedla k rozpadu.
Pozor! Tereza se ke klukům přidává už v polovině té první knížky, to jen pro upřesnění. Od začátku jsem věděl, že v knížce chci mít i dívčí postavu. Myslím, že bez ženského prvku by svět (ať už reálný, nebo ten literární) nebyl úplný. Úvaha o tom, jak by to s Rychlými šípy dopadlo, kdyby se k nim přidala nějaká holka, mi přijde docela zajímavá. Proč by se pak měl klub rozpadnout? Naopak, kdyby byla fajn, kluci by to jistě nějak zvládli.

V dalším knižním díle klárovské party nazvaném Po stopách ztraceného syna otevíráte i vztahy v rodině. Neodradí tato část děje malé čtenáře?
Doufám, že ne. Když jsem chodil na základní školu, měli jsme ve třídě jednoho kluka z rozvedené rodiny a spolužáci z okolních tříd se na něj chodili dívat jako na velkou raritu. Dnes by to bylo spíš naopak. Děti se čím dál častěji musí vyrovnávat s tím, že se s tátou nebo mámou vidí jen o sudých víkendech, nebo s tím, že se jejich rodiče hádají. Je dobré dát jim najevo, že ony za to nemůžou a že je to vlastně docela běžná věc. I proto se v mých knížkách řeší rodinné vztahy.

Poslední ze čtveřice knih dobrodružství z Klárova uzavírá Záhada dračího klíče. Podle názvu to vypadá, že jde o výrazně detektivní děj a zároveň o nalezení čehosi důležitého. Příběh se tím uzavírá.
Opravdu? Mohou čtenáři doufat v návrat postav nebo dalšího děje z Klárova?
Detektivní zápletku mají do určité míry všechny knížky z Klárova. Dračí klíč z posledního dílu symbolizuje genius loci čtvrti a jde skutečně o poslední díl. Když bylo jasné, že po Tajemství jeskyně pokladů vyjdou další pokračování, rozvrhl jsem si celý děj do čtyř dílů. Mimo jiné proto, že jsem chtěl, aby se každá knížka odehrávala v jiné roční době. Nejsem velkým fandou nekonečných sérií, takže Záhada dračího klíče je skutečně poslední díl. Alespoň prozatím. Přiznávám, že Vojta, Jindra i Tereza mi za tu dobu, kdy jsem jejich příběhy psal, docela přirostli k srdci a samotného mě zajímá, jak to s nimi bude dál. Prozatím se ale na další knihu s těmito hrdiny nechystám.

Chystáte tedy jiné knihy pro děti nebo dospělé?
V Albatrosu měla vyjít knížka Olinka a kouzelná truhla. Ta ovšem bude pro trochu mladší čtenáře. Olinka je pro děti, kteří se čtením teprve začínají. Hlavní hrdinka té knihy ani neumí číst a sama se s knížkami teprve seznamuje. Pro čtenáře, kterým se líbila klárovská tetralogie, by mohl být zajímavý rukopis, který právě dokončuji. Je to o něco temnější čtení a hlavní dětský hrdina je tam tentokrát jen jeden. Sám jsem zvědavý, jak se to bude čtenářům líbit. Nejdřív se to ovšem musí líbit nakladateli… Jinak, co se týče plánů, tak v hlavě mám hned několik knížek, které trpělivě čekají ve frontě, až na ně přijde řada. Po několika letech jsem také konečně dostal nápad na knížku pro dospělé. Hodně stojím o to jí napsat, ale absolutně netuším, kdy se k ní dostanu.

Počítal jste už v počátku psaní, že dobrodružství Jindry, Vojty a později i Terky bude pokračovat ve čtyřech knihách?
Ne. Původně měl být jen ten první díl – Tajemství jeskyně pokladů. Odezva od čtenářů ovšem byla taková, že mi v Albatrosu sami navrhli, ať nějaké pokračování napíšu. Nakonec jsem za to docela rád, protože myslím, že teprve, když si člověk přečte všechny čtyři díly, získá ucelený obraz o Klárovu a o lidech, kteří v něm žijí.

Máte kontakt se čtenáři Vašich knih? Znáte jejich reakce na dobrodružství z Klárova?
Jezdím občas na různé besedy do knihoven a do škol. Mám to rád. Bývám předtím dost nervózní, ale během povídání s dětmi se většinou uvolním a nakonec je z toho skvěle strávená hodina, která mi dodává spoustu energie do dalšího psaní. Nevím, jestli jsem měl jen štěstí na publikum, ale odpovědně prohlašuji, že všechny děti, se kterými jsem na těchto besedách přišel do styku, byly mimořádně vnímavé, chytré a zajímající se o své okolí. Naplňuje mě to velkým optimismem.

Ve vašich knihách najdeme kresby Petra Morkese (Komisař Vrťapka a detektiv Vroubek). Jak se Vám s ním spolupracovalo? Nepovažuji se za odborníka přes knižní ilustrace, pana Morkese vybrala výtvarná redaktorka Albatrosu a zpětně jsem za to velmi rád. To, že naše knížky mají úspěch, je z velké části jeho zásluha. Pokaždé jsem se velmi těšil, až mi z nakladatelství pošlou jeho ilustrace k novému dílu. Osobně jsme se potkali asi jen na dvou besedách a setkání to byla milá a příjemná (doufám, že oboustranně).

Jaké knihy jste četl jako malý kluk?
Myslím si, že tady nevyrukuji se žádným překvapivým jménem. Četl jsem to, co každý druhý. Verne, May, London, Tolkien… Měl jsem také hodně rád povídky se Sherlockem Holmesem, nebo komiksy Káji Saudka. Albatros míval edici, která se jmenovala Knihy odvahy a dobrodružství, zkráceně KODovky. Prakticky každou knížku z této edice, na kterou jsem někde narazil, jsem si přečetl. Jeden tajný tip bych však přeci jenom měl. Dodnes (a je to už skoro třicet let co jsem ji četl) mám hluboko v srdci uloženou knížku Vzpoura na Panteru od Zdeňka Pluhaře.

Patřil mezi vaše oblíbené spisovatele i Jaroslav Foglar?
Samozřejmě. Měl jsem to štěstí, že jsem se k jeho textům dostal v pravý čas, to znamená v dětství. Ještě před revolucí u nás na sídlišti kolovalo několik komiksových sešitů s Rychlými šípy. Vzrušení z jejich četby umocňovalo vědomí, že jde o zakázanou literaturu. V devadesátých letech jsem si pak ještě stihl přečíst Hochy od Bobří řeky, Chatu v Jezerní kotlině a Tajemnou Řásnovku. Chatu v Jezerní kotlině dodnes považuji za nejlepší Foglarovu knížku. Mám ji nějakým zvláštním způsobem spojenou se Stříbrným větrem od Fráni Šrámka. Jistě, ty dvě knihy jsou úplně jiné, ale já při jejich čtení zažíval víceméně stejné pocity.
V dospělosti jsem si pak ještě ze studijních důvodů přečetl třeba Přístav volá, Když Duben přichází, nebo Boj o první místo. K těmto knížkám už mám trošku rozporuplný vztah. Jsou tam místa, ze kterých úplně nadšený nejsem, ale třeba je to právě tím, že jsem je už četl ve špatném věku. Celkově musím říct, že si na Foglarovi vážím především jeho upřímnosti. Ze spousty knížek pro děti, které dnes vycházejí, čiší kalkul na sto honů. U Foglara ne. Z každé jeho věty, z každého slova cítím, že to, co psal, myslel naprosto upřímně a prožíval to celou svou duší. To je obdivuhodné.

Čtenáře přivádíte do obdobné oblasti jako Jaroslav Foglar – což je místo (město), kde knižní postavy žijí a zažívají zde dobrodružství, hledají záhady, objevují. Pro čtenáře ale není místo přesně určeno. Má Klárov nějaký reálný základ, existuje v reálném světě?
Narážíte patrně na Stínadla, což je samozřejmě obdivuhodný fenomén. Pamatuji si, že když jsem jako malý kluk musel jet do jiné části města, byť třeba jen do sousedního sídliště, měl jsem silný pocit ohrožení. Myslím si, že pro člověka je důležité sepětí s místem, kde žije. Dospělí to tak nevnímají. Většinou pracují v jiné čtvrti (když ne přímo městě) než žijí, a večer vyrážejí za zábavou do centra. Děti ne. Spolužáky i kamarády mají většinou z okolních domů a až do svých, dejme tomu, patnácti let neopouštějí svou čtvrť, pokud vyloženě nemusí. Jejich vnímání místa kde žijí, je pak mnohem intenzivnější, než jak je tomu u jejich rodičů. Chtěl jsem takové spojení dětí a jejich čtvrti zachytit ve svých knížkách.
Teď tedy konečně ke Klárovu. Ano, předobrazem Klárova je zcela konkrétní pražská čtvrť. Většina orientačních bodů (Modrý háj, konečná tramvaje, stadion, koupaliště) se v této konfiguraci nachází i v reálu. Dokonce i na ty staré pumpy v ulicích tam stále můžete narazit. Vymyslel jsem si vlastně jen Hamerský potok (který tam není vůbec) a náměstí s kostelem (které jsou jinde a vypadají úplně jinak).

Co Vás motivovalo k napsání dětských knih?
Bylo to ohromně jednoduché. Mně se bohužel moc nezdají sny, ale jednou jsem měl tak intenzivní sen, s tak propracovanou zápletkou, že jsem se po probuzení cítil, jako bych právě přišel z kina. Stačilo tento sen jenom zapsat a knížka Tajemství jeskyně pokladů byla hotová. Do té doby jsem psal jen knížky pro dospělé a na dětskou literaturu jsem nikdy nepomýšlel. Samotného mě překvapilo, jak se to nakonec zvrtlo.

Prožíval jste v dětství podobná dobrodružství jako hrdinové z Vašich knih pro děti?
Vyrůstal jsem v 80. letech na sídlišti na kraji Prahy. Zní to dost strašidelně, ale já na tu dobu vzpomínám moc rád. Neustále jsme s kamarády plánovali, že vlezeme do nějakého kanálu, že někam prokopeme tajnou chodbu, nebo že vylezeme až na vršek sloupu vysokého napětí. Málokdy jsme něco z toho opravdu udělali, ale to nám nijak nevadilo. Stačilo o tom mluvit. Takže se toho u mě vlastně moc nezměnilo. Pořád jen žvaním…

Co děláte, když máte volný čas?
Mám čtyři děti, takže volného času moc není. Když přeci jen je, podnikáme věci, které jdou dělat s nimi. Donekonečna je taháme na všelijaké výlety a čundry (mimo jiné i na Vysočinu), chodíme do divadla na dětská představení, nebo třeba na výlov rybníka. Jak děti rostou, mohu s nimi dělat čím dál tím víc věcí, které jsem dělával kdysi. S nejstarším synem už můžu jít třeba na Bohemku, nebo na koncert, což je skvělé.

Jak jste prožíval volný čas v dětství?
Bylo to stále dokola. Přišel jsem domů, hodil aktovku pod stůl a šel ven hrát s klukama fotbal. Hráli jsme ho opravdu každý den několik hodin, byli jsme naprosto neúnavní. Docela se divím, že se po tom všem ze mě nestal fotbalista. Když jsme z nějakého důvodu (mráz, krupobití, zemětřesení) nemohli kopat do míče, hráli jsme hokej, jezdili na kole, dělali cestičky na poli za sídlištěm, nebo kradli jablka ze zahrady naproti škole. Nepamatuji si, že bychom měli také nějaké indoorové zábavy.

Děkujeme za rozhovor