Jak mluvit o válce s dětmi? Důležitý je klid a vysvětlování, velkou roli může sehrát i škola

Tíseň a obavy z války jsou v souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině hmatatelné i v českých školách. Zvlášť náročné situace zažívají v posledních dnech učitelé, kteří mají ve třídách žáky z obou znesvářených států. Další zase museli odpovídat na otázku: bude u nás válka, paní učitelko? 

V den vyhlášení války měla učitelka informatiky a matematiky Radana Šimčíková z Říčan u Prahy hodiny u čtvrťáků a páťáků. „Ve třídách by se atmosféra dala krájet. Bylo vidět, že některé děti byly hodně vystrašené, některé měly slzy na krajíčku, nebylo možné se začít učit.” Děti kladly své učitelce otázky. Chtěly vědět, jak daleko je Ukrajina („celkem daleko, ale ne dost,” řekla na to) a potřebovaly si udělat pořádek v tom, co se děje teď a co může přijít dál. 

„Vzaly jsme si k tomu počítače, hledaly jsme v mapách, povídaly jsme si o tom, jak poznáme důvěryhodné zdroje,” vypráví učitelka z Říčan. Aby své malé žáky trochu rozptýlila, vyprávěla jim, jak v roce 1968 lidé obraceli směrovky a mátli tím ruské tanky. To se dětem líbilo, ale nejvíc je pálila otázka, zda se mohou cítit v bezpečí. „Co byste paní učitelko dělala, kdyby nám mířily tanky na školu?” ptaly se a Radana Šimčíková odpovídala: „Víte, že jsem taková rázná, nebojím se ani školního inspektora, takže bych se postavila dopředu a chránila bych vás. Děti mi napůl věřily, napůl jim ta představa přišla legrační.”

Jak mluvit s dětmi o válce

- O situaci bychom měli mluvit klidně a vyhradit si na to dostatek času.
- Děti vycítí strach z dospělých. Je dobré jim vysvětlit, že jim ani jejich nejbližším nebezpečí nehrozí. A důležité je jim říct, že pokud by válka opravu u nás byla, není cílem zabíjet děti, ale cílem jsou letiště, úřady nebo elektrárny.
- Pokud jsou děti v silných emocích, je dobré je hned nekonejšit, ale vyptat se jich, čeho se přesně obávají. 
- I děti mohou pomáhat, ujistí je to, že mohou také něco udělat. Mohou podpořit nějakou sbírku nebo ukrajinského spolužáka. 
- Není nutné rozebírat „kdo za to může”, ideální je soustředit se s dětmi na to, že musíme podpořit ty, kteří trpí.
- Je to příležitost se společně podívat na mapu, říci si něco o historii či o tom, jak se vyhledávají ověřené informace. 

Jak zdůrazňuje terapeutka Margareta Johnová ze spolku In Báze, která dlouhodobě pomáhá uprchlíkům, situace je náročná i pro ty nejmenší, o nichž bychom si někdy mohli myslet, že z toho ještě „nemají rozum”. Tím spíš se ale mohou iracionálně bát, protože vycítí strach z nás dospělých, a potřebují ze všeho nejvíc ujištění, že jim ani jejich nejbližším nehrozí bezprostřední nebezpečí. „Je dobré dětem vysvětlit, že ani kdyby tu válka nakonec byla, není cílem zabíjet malé děti, cílem jsou letiště, úřady, elektrárny a další,” vysvětluje terapeutka Johnová. Radí učitelům – a koneckonců i rodičům – aby s dětmi mluvili klidným tónem hlasu a vyhradili si na rozhovor nerušený čas a prostor. Děti velmi rychle navnímají emoce dospělých, především těch nejbližších, proto je dobré, aby i dospělí v těchto náročných dnech co nejvíce pečovali o svůj duševní stav a na děti úzkost a stres nepřenášeli. 

Aby děti zbytečně nesetrvávaly v lítosti, obavách a pocitech bezmoci, je vhodné je nasměrovat k něčemu konstruktivnímu, co i ony samy mohou pro druhé udělat. „Můžete společně naplánovat, že podpoří ukrajinského spolužáka dobrým slovem, dají mu třeba něco na zub, namalují obrázek, pozvou ho na návštěvu… Můžete společně vyrazit na nákup a podpořit nějakou sbírku materiálních potřeb nebo poslat peníze, aby děti viděly, že aspoň něco mají ve svých rukách, že i jednotlivec se může zasadit o lepší svět,” říká Margareta Johnová.

Emocí a pláče se ve třídě není třeba bát

Ve třídách, které v Říčanech učí Radana Šimčíková, jsou téměř jen české děti. Druhostupňová učitelka Pavla z jižní Moravy se ale musela ve čtvrtek postavit před svoje sedmáky, z nichž čtrnáct pochází z Ukrajiny, protože jejich základní škola poskytuje rozšířenou výuku češtiny cizincům. „Bylo to smutné, ale potřebovali se vypovídat,” říká učitelka. Během dne se k dětem dostávaly informace o příbuzných, kteří se schovávali v Kyjevě v metru nebo poblíž jejich domu vybuchla raketa. Jeden žák z jiné třídy údajně před několika dny odjel na návštěvu za prarodiči a kamarádi o něm nemají zprávy. „Některá děvčata plakala, já jsem se je snažila citlivě povzbudit, ale vlastně jsem nevěděla, co mám říct,” svěřuje se učitelka Pavla. 

To, že se ve školách můžou objevovat silné emoce i jejich projevy, například pláč, potvrzuje i terapeutka Margareta Johnová ze spolku In Báze, která dlouhodobě pomáhá uprchlíkům. Pro učitele to může být těžké, není ale dobré emoce dětí ihned zastavovat, nebo je dokonce přehlížet… „Je dobré se zeptat, co cítí, co by nyní potřebovaly. Chvíli u těch emocí zůstat, nesnažit se hned konejšit se slovy, že se nic neděje, ale reflektovat pocity dítěte, zůstat s dítětem i v jeho strachu, bolesti a obavách, sdílet je s ním,” zdůrazňuje. 

„Práce s emocemi je velmi důležitá, je dobré nebát se jich, předčasně je nepotlačovat, ale naopak s nimi pracovat, vyventilovat je a dostat tak napětí z těla.” Vhodné jsou k tomu i pohybové aktivity, kreslení nebo třeba i tanec…Některé děti mohou emoce vyjadřovat otevřeně, třeba pláčem, jiné zase naopak „zamrznou” nebo se u nich projevují psychosomatické potíže – bolí je třeba bříško, hlava… Proto je dobré přistupovat ke každému dítěti co možná nejvíce individuálně. To, že dítě nepláče, ještě neznamená, že uvnitř neprožívá silné napětí a strach… Pokud je téma války ve třídách hodně živé, stojí za to zapojit i školního psychologa, což škola učitelky Pavly také plánuje udělat.  

Zmíněná učitelka Pavla měla obavy i z toho, aby se válka nepromítla do tříd i v jiném smyslu. „Ve škole máme několik Rusů, děti ze smíšených manželství. Nechtěla jsem se tedy vyptávat ani nabízet svůj názor na to, kdo za válku může,” krčí rameny. „Spíš jsem se soustředila na to, že musíme podpořit ty, kteří trpí.” Před zaujímáním jednoznačných stanovisek varuje i Margareta Johnová. „Není to jednoduché, protože s československou zkušeností invaze v srpnu 1968 český národ prochází retraumatizací, kdy záběry z Ukrajiny v lidech oživují vzpomínky a pocit ohrožení,” říká. Je ale potřeba si uvědomit, že ruští žáci ve třídách ani jejich rodiče se na válce nepodílejí a nemají možnost ji zastavit. 

Navíc některé děti mají nyní rodiny na obou znesvářených stranách a to je pro ně bolestivé, prožívají často vnitřní konflikt, zmatek, velkou bolest. „Mám ve třídě dívku, jejíž matka je Ruska a otec je rezervistou ukrajinské armády,” uvádí jeden z příkladů učitelka Hana, která působí na církevní střední škole v Brně. Při konfliktu na Krymu stála rodina na straně Ruska, v nynější situaci ale stojí při Ukrajině. Navíc se dá očekávat, že táta děvčete v příštích dnech odjede do války. „Těžko si lze představit, jaká to je bolest, když dvě strany jedné rodiny nebo dlouholetí sousedé náhle stojí proti sobě,” vysvětluje terapeutka. „Jediné, co opravdu můžeme, je nabízet naději v to, že vše dobře dopadne, zdůrazňovat, že to nejsou lidé, kdo chce válku, ale jsou to politici a zodpovědní jsou jen a jen oni.”

Proč já jsem v bezpečí, když příbuzní bojují?

Důležitost férového zacházení si uvědomuje i Ivana Megová, učitelka z obchodní akademie v centru Prahy. Mezi jejími studenty je Rusů jen pár, ale vzpomněla si na ně hned, když si pustila zprávy. Nechtěla, aby zažili odmítnutí ostatními studenty, které by mohlo vyústit v jakousi zlostnou izolaci. „Nevíme, co je zavedlo do Česka. Třeba jejich rodiny viděly, že v Rusku nemají budoucnost. Třeba jsou spojení s režimem a věří dezinformacím. Nevím, co se jim v hlavách a životech děje, ale jsou to prostě naši studenti,” zamýšlí se. „Jedna z ruských studentek se například svěřila, že její otec je příznivcem prezidenta Putina, a ona se s ním kvůli tomu doma často hádá.”

Celý článek dostupný na: https://eduzin.cz/wp/2022/02/28/a-bude-valka-pani-ucitelko-ucitele-mohou-detem-pomoct-zvladnout-strach/